Mistrovství světa Superbiků se o uplynulém víkendu vrátilo na Masarykův okruh v Brně a takovou akci jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. Po několika letech, co tento šampionát sleduji, to pro mě bylo poprvé, co jsem byla naživo na Superbicích, takže to byly zážitky o to intenzivnější.
Úvod
Na návrat mistrovství světa Superbiků do Brna jsem se těšila prakticky od oznámení, že se WSBK skutečně do jihomoravské metropole vrátí. Lístek jsem si koupila už v zimě a začala odpočítávat dny, kdy zamířím do Brna. I když si spousta lidí myslí, že s akreditací jako novinářka nemusím mít problém, člověk nikdy neví, jak to dopadne a lístky si na české závody kupuji vždycky, pro jistotu. Ještě předtím, než vypukl závodní víkend, tak několik jezdců z WSBK v Brně testovalo na konci dubna. Ani tohle testování jsem nevynechala a byla to pěkná zahřívačka na závodní víkend. Na závody většinou beru svou mámu, aby se podívala do světa a viděla i něco víc, než jen náš dvorek. Za ty roky už jezdce poznává, protože se mnou doma závody sleduje a v autě je místa dost. Stejně nikdo jiný jezdit nechce.
Přípravy na druhý červnový víkend byly opravdu hektické. Při plánování závodů MotoGP jsem si nějak neuvědomila, že víkend před Brnem pojedu do Mugella, takže po návratu z Itálie nastalo klasické bláznění co dřív udělat. Nehledě na to, že jsem se už dříve rozhodla, že navštívím i MotoGP v Barceloně, což je hned víkend po WSBK v Brně, takže se do toho řešila ještě Barcelona. Nebylo to jen o tom, co si zabalit sebou, o přípravě skútra a auta, ale také o tom rychle probrat fotky z Itálie, napsat nějaké články a připravit se na rozhovor s Jonathanem Reou, který jsem měla dělat pro časopis Motohouse. Nakonec zazvonil telefon, zda nechci rozhovor i s Tomem Sykesem. Na tohle se nedá říct ne, takže do toho přemýšlet nad tím, na co se zeptat i jeho.
I když se to na první pohled možná nezdá, stále jsem víc fanynka, než novinářka, takže takové rozhovory prožívám možná víc, než kdokoliv jiný. Baví mě to, z každé takové příležitosti jsem nadšená, ale na druhou stranu to nechci zkazit, protože vím, že za mnou musí být dobrý výstup. Navíc dělat rozhovor s rodilými angličany? Uf, to už je zase o úroveň výš. Při každém rozhovoru jsem trochu nervózní, natož když probíhá v angličtině a teď navíc se závodníky, kteří se s angličtinou narodili, jsou mistři světa a hvězdami startovního pole.
Čtvrteční depo a rozhovory
Je tu čtvrtek ráno. Nakládáme dodávku a musíme jet. Cesta do Brna jakoby byla zakletá. I když se vždycky snažím najít trasu s co nejméně uzavírkami, pokaždé skejsneme v nějaké koloně nebo jedeme za pomalým bagrem nebo kamionem. Ne jinak tomu bylo ve čtvrtek. V tu chvíli mi z Kawasaki zavolali, zda bych nemohla Toma Sykese stihnout už kolem oběda. Když člověk nejvíc pospíchá, samozřejmě ho všichni nejvíce zdržují, takže se Tom na první pokus nestihl. Naštěstí tu byla šance, že bude v původním odpoledním čase.
Konečně jsme tu, po čtyřech a půl hodinách objížděk a zdržování jsme u okruhu. Teď máme přibližně hodinu a půl času na to si projít depo a pak přijde novinářská prohlídka boxu Kawasaki. V depu zatím nikde nikdo, sem tam projede nějaký jezdec nebo mechanik, ale vůbec do nevypadá, že se tu má už zítra rozjet další kolo mistrovství světa. Ono se pokračuje v přípravách, ale tím, že nikde nejsou davy lidí, tak se zdá, jakoby se nic nedělo.
Je pár minut po třetí odpoledne a míříme k boxu Kawasaki. Zde se nás ujímá Biel Roda, marketingový a PR manažer týmu, který nám velice ochotně ukazuje každý detail v boxu a přibližuje fungování profesionálního továrního týmu. Fotit se tu nesmí, což je pochopitelné, ale na druhou stranu se člověk mnohem více soustředí na to, co mu říká. S dalšími novináři stojíme pár centimetrů od rozebrané motorky Jonathana Reye a můžeme se zeptat na cokoliv, co tam vidíme. Mechanici mají plné ruce práce a inženýři naopak začínají studovat data z předchozího závodu a testování, aby na páteční tréninky připravili co možná nejlepší stroje. Prohlídka pokračuje návštěvou kamionu za boxy. V prvním mají zázemí jezdci, ve druhém je naopak velký stůl, kde se po trénincích či závodech schází všichni technici a řeší uplynulý den. V zadní části jsou připravené díly na opravu nebo výměnu. Z nařízení továrny se musí veškeré díly, které už se nebudou dál používat, hned zničit a nemůžou se přeprodat dál, i když by se možná hodily netovárním týmům.
Prohlídka se trochu protáhla a v tu chvíli mám zdržení na rozhovor s Jonathanem Reou. Díky tomu, že rychle pospícháme s media manažerkou do hospitality Kawasaki, tak ani není čas přemýšlet, zda jsem na rozhovor dost připravená. Tak jsme tu, sedím ve druhém patře týmového kamionu KRT, Jonathan Rea už čeká připraven a já mám před sebou dvacet minut, ve kterých se ho můžu zeptat na cokoliv. Je tu také Tom Sykes, na kterého se chystá jiný novinář a poté si oba jezdce prohodíme. Mám dvacet minut, ve kterých můžu získat dobrý materiál, ale zároveň můžu zkazit co se dá. Jonathan je ale od prvních slov naprosto v pohodě a je milý, padá ze mě jedna otázka za druhou a rozhovor dobře utíká. Koutkem oka si všímám, že už se u Toma vystřídal další novinář, kdežto já si pořád vykládám s trojnásobným mistrem světa.
Stanovený čas utekl jako voda a teď mě čeká druhý jezdec týmu. Rozhovor s Tomem Sykesem probíhá na balkonku a v úplně stejném duchu, jako ten předchozí. Tom je také hodně na pohodu, u každé otázky se usmívá a s ochotou odpovídá na vše, co mě zajímá. V jednu chvíli se za ním za sklem objeví Jonathan Rea, který už má po všech rozhovorech a dělá tam opičky, takže se ještě společně zasmějeme. Už dávno nejsem nervózní, vlastně od první věty, takže můžu s klidem poděkovat, společně se vyfotit a odejít. Za to, že to všechno dopadlo, patří velké díky Kawasaki! Pro dnešek je hotovo, ale ještě jednou si projdeme depo. Na chvíli jsme se zastavily u technické přejímky, které jsem zatím znala na živo jen z road racingových závodů. Vypadá to vlastně skoro stejně, podívají se na motorky, jezdcům na výbavu a je hotovo. Při této příležitosti jsme tu odchytly Anu Carrasco, která v současné chvíli září ve třídě Supersport 300.
Paddock show a komentátoři
V pátek ráno to nezačalo nejlépe. Krátce po osmé se chystáme vyrazit na skútru na okruh, ale začíná pršet. Naštěstí není taková zima, takže se to dá vydržet a se skútrem míříme až na polygon, kde je parkoviště pro motorky. Lidí na okruh zatím nemíří tolik a je tu větší prostor si obejít stánky na nakoupit si něco na památku z obnovených závodů.
V tu chvíli se na náměstíčku začíná rozjíždět paddock show. Tento nápad se mi moc líbí a škoda, že něco takového není i v MotoGP. Celý víkend tu probíhaly rozhovory s jezdci. Po trénincích i závodech sem chodili ti nejlepší a všichni jsme je měli na dosah ruky. Mě se tohle líbí a vždycky mám radost, když můžu ty nejlepší jezdce světa vidět na pár centimetrů. V MotoGP jsou jezdci vidět jen v depu, kam nemají všichni přístup a to je docela škoda. Navíc musím pochválit, že všichni byli hrozně milí a ochotní k podpisům i fotkám.
Vše komentoval Michael Hill, který pusu nezavřel a uměl hezky hecovat diváky. Škoda jen, že většina lidí nerozumí anglicky, takže to někdy vypadalo blbě, že nikdo na jeho výzvy nereagoval. Já s tím problém neměla, takže mě ani český překlad nechyběl, ale ostatním asi ano. V některých chvílích se tu objevil český komentátor, ale nebyl tu pokaždé, což asi ostatním chybělo. Našli se i tací, kteří to kritizovali, ale je to mistrovství světa a ne Jarní cena a je jasné, že se tu bude mluvit anglicky. Rozhodně to stálo za to a například sobotní super show, při které se před námi vystřídali téměř všichni jezdci všech tříd, neměla chybu. Tři čtvrtě hodiny jsme sice čekaly v první řadě, ale poté byli jezdci přímo před námi.
Z paddock show mám ještě jeden zážitek. V pátek ráno tam ještě nebylo tolik lidí, takže jsem se zapovídala právě s Michaelem Hillem. Nakonec mi dovolil si sednout na repliku Jonathana Reye přímo na pódiu. Sice byla druhá replika vedle v kamionu dostupná všem, ale na pódiu je to mnohem lepší.
Naopak co mi přišlo zvláštní, že hlavní komentátoři na věži mluvili jen česky. Na startovním roštu jsme měli díky divokým kartám dost českých zástupců, ale většina závodníků a týmů nerozumí česky, bylo tu dost fanoušků ze zahraničí, ale za celý víkend nikdo do mikrofonu neoznámil, co se děje na trati ať už anglicky nebo v jiném jazyce. Na MotoGP probíhá vícejazyčný komentář a to se mi líbí víc. Samozřejmě, že se jede u nás, ale ve stručnosti by to určitě neuškodilo, aby z toho něco měli i zahraniční návštěvníci. Kromě toho čas od času komentátoři vyhlásili do éteru pár nesmyslů a trochu mi vadilo i špatné vyslovování jmen. Čekala bych, že se budou více zajímat o jezdce co se týče jejich úspěchů a historie, ale za celý víkend jsme se dozvídali hlavně informace z live timingu. Na druhou stranu chápu, že je těžké celý den mluvit do mikrofonu a možná, že to mohlo dopadnout i hůř, ale vždycky je tu prostor na zlepšení.
Páteční tréninky
Na odpolední páteční program jsme došly na Céčko, protože mám radši, když kolem sebe nemám tolik lidí a očekávala jsem, že během víkendu tam už bude plno. Večer jsem ještě stihla sepsat nějaké postřehy z tréninků, než se mi vybil notebook.
Sobotní kvalifikace a závod
Sobotní program naštěstí neovlivnilo počasí, takže se vše mohlo naplno rozjet. V depu už jsem potkala více známých, ať už fotografů nebo jsem si obešla naše závodníky. Před Superpole třídy Superbike jsme ještě opět potkali Jonathana Reu, který byl v mobilní klinice na masáži. Tom Sykes měl nakonec nejlepší tempo, pokořil rekord trati a zajel pole position. Velkou radost mi udělalo, že jsem si s ním po pódiové paddock show plácla, navíc mě v tom davu poznal a to potěší.
První závod byl hodně dramatický. Nejprve byl přerušen červenou vlajkou po pádech. Druhý start pokazilo startovací zařízení, kdy někteří jezdci odstartovali a jiní ne. Třetí start se nakonec povedl a závod se dojel. Závod oběma jezdcům Kawasaki vyšel výborně, takže skončili na stupních vítězů a já měla radost, že jsem s nimi předtím měla tu čest mluvit tak dlouho. S Tomem Sykesem jsme po paddock show po závodě prohodili pár slov, což umocnilo mé nadšení z dosavadního víkendu. Přišlo mi, že právě Tom je nejvíce dostupný všem fanouškům a ochotně se fotil a podepisoval všem, kteří za ním přišli.
Závodní neděle
Na závodní neděli byl program jasný. V soutěži se nám podařilo vyhrát vstupenky na startovní rošt, kam bych se vlastně jako píšící novinářka nedostala. Tam můžou jen členové týmů a fotografové s vestami, takže to byl pěkný bonus. Kvůli tomu bylo jasné, že se na přírodní tribuny asi nepodíváme, protože mít šanci dostat se před startem kousek od jezdců je víc, než na ně koukat z několika metrů. Harmonogram byl navíc hodně nabitý, takže po závodě to byl sprint ke stupínkům a poté zase zpátky.
Velkou radost mi udělala „ulička slávy,“ kterou jezdci přijížděli přes první box až ke stupňům vítězů na náměstíčku. Tím, že byl u stupňů vítězů nával, už jsme se tam nehnaly a zůstaly právě po cestě. Díky tomu jsem si plácla s vítězem závodu Supersportů Julesem Cluzelem nebo třetím Raffaelem De Rosou. Po Superbicích s Alexem Lowesem, který v Brně vyhrál svůj první závod v Superbicích a s Michaelem Rubenem Rinaldim, který byl nejlepším netovárním závodníkem.
Na závod Superbiků jsme na chvíli doběhly na tribunu F, kam chodíme už pár let na závody MotoGP. Bohužel výhled dole u plotu nebyl už takový, protože se opět oproti loňsku zvedly ploty, takže už se musí sedět výš a tam mě to tak nebaví. V tu chvíli jsem viděla pád obou jezdců Kawasaki. Nejprve se Jonathan Rea a Tom Sykes předjížděli ve dvanácté zatáčce, ale nakonec Johnny skončil na zemi. O pár kol později před námi ve Schwantzově zatáčce spadl i Tom, takže měli po závodě. Ještě předtím udělal chybu také Marco Melandri, který vyjel mimo trať a jezdil poslední, takže všichni tři jezdci ze stupňů vítězů sobotního závodu byli bez šance na dobrý výsledek. Nicméně Alexovi Lowesovi jsem moc přála vítězství, protože jsou s bráchou Samem velice sympatická dvojka a výhru si zasloužil.
Před závodem Superstocků 1000 se bohužel začalo zatahovat a netrvalo dlouho a začalo pršet. Samozřejmě, že jsem v tu chvíli myslela na Dominika Jůdu, který mi říkal, že by mohl právě na mokru dobře stahovat své soupeře. V úvodu závodu to potvrdil a pohyboval se na výborném 9. místě. Poté ale přišel pád, ale i přes to závod dokončil. Na závěr opět nechyběla ulička slávy a plácnutí s vítězem Maximilianem Scheibem.
Závodní víkend hrozně rychle utekl, opět to byl velký zážitek, protože se každý den dělo něco jiného, co zlepšilo závodní program. Doufám, že Superbiky na Masarykově okruhu vydrží i v příštích sezónách, protože je jasné, že si tento závodní podnik nenechám ujít. Teď už jen rychle probrat fotky a začít se balit na MotoGP v Barceloně, kam odjíždím už ve středu. Myslím, že mě čeká další pěkný víkend!
Kompletní fotogalerie
