Jak se říká, nejlepší akce jsou ty neplánované

Rozhodnutí, které padlo za pět minut dvanáct. Nakonec jsem letos vyrazila na první závody mezinárodního road racingového šampionátu v Hengelu. A že to byl vydařený víkend!

S každým zveřejněným kalendářem závodů na sezónu začínám postupně plánovat, kterých závodních víkendů se zúčastním. Samozřejmě, že prioritou jsou závody MotoGP, ale poté už jsou pro mě víceméně všechny šampionáty na podobné úrovni a hodně vysoko řadím přírodní okruhy. Jeden kamarád z MotoGP by o tom mohl vyprávět, když se ho už pár let snažím nalákat do Hořic nebo někam jinam a on ne a ne přijet. Dalším důležitým bodem jsou samozřejmě finance a termíny, nicméně navštívit živě motocyklové závody je pro mě vždycky velký svátek a splněním snů. Nehledě na to, když se jedná o nová místa. Kvůli tomu všemu většinou již dávno dopředu vím, kam pojedu a kdy budu doma. Někdy je to výhoda, jindy ne, protože naplánovat něco s kamarády, které nezajímají motorky, je docela nadlidský úkon.

Polovina května vždy patří závodům v Hořicích a já už se na ně začala těšit mnohem dříve vzhledem k tomu, že se v Hořicích začala připravovat trať již pár týdnů před závody. Na toto téma jsem jela ve udělat rozhovor s Tomášem Jenčovským, ředitelem hořických závodů. Byla středa, státní svátek, takže na to byl čas. Mezi tím mi také volal Tomáš Baťa, asi jeden z nejvýraznějších fanoušků road racingu, kterého v poslední době nemohl snad nikdo přehlédnout. Chtěl po mě moje samolepky, že by je rád rozdal na závodech IRRC v Hengelu. Z Hořic to k němu není daleko, tak jsem stavila a během návštěvy mi oznámil, že nakonec do Holandska nepojede, že se tam nemá jak dostat. To mi přišlo líto, protože se tam těšil a o Hengelu mi psal už mnohem dříve. No nálepky jsem mu stejně nechala, budou se hodit třeba jindy. Já o těchto závodech neuvažovala, je to dálka a navíc to byl termín jen týden před 300 zatáčkami v Hořicích.

Hengelo

Po návratu domů si tak v klidu ležím na gauči a někdy v osm hodin večer mi pípl telefon. Tam od Tomáše zpráva: „Ozval se mi jeden mechanik na Holandsko a pojedeme, nechceš jet taky?“ Tahle věta mě okamžitě začala vrtat hlavou. V Hengelu jsem nikdy nebyla, je to IRRC, pojedou tam naši jezdci, ale do toho milion dalších myšlenek typu: jak s jinými závody, které se jedou o víkendu – hlavně WSBK a EWC – které jsem chtěla sledovat? Kdy pojedeme? Jak stihnu udělat naplánovanou práci? Jak se spaním? Na kolik to vyjde? A další důležitá věc, na pondělí od rána mám naplánovanou další akci, takže kdy se vrátíme? I když toho byla spousta, stačilo ani ne pět minut a kývla jsem na to! Tomáš mi k tomu řekl, že odjíždíme ve čtvrtek v pět… No myslela jsem ráno… Do té doby jsem se válela a měla pohodu, teď jsem nevěděla, co dřív. Dopsat ohlasy po Starém Městě, vykoupat se, sbalit věci a jít spát – vše stihnout za tak krátkou chvíli? No, nakonec jsem asi za hodinu raději napsala ještě jednou, kdy se u nás zítra staví. To už mi bylo oznámeno, že v 17:00, takže se mi trochu zklidnil tep. Uf, naštěstí jsem ho jen špatně pochopila a mohla něco odložit na ráno. 

A je to tu, nakládáme se v půl osmé večer v Praze a Petra „MufaČáslavského, mechanika od Honzy Markalouse, a razíme směr Hengelo. S Mufem se vlastně vidím poprvé v životě, ale naštěstí je hodně v pohodě a huby jsme nezavřeli. To bylo jedině dobře, protože nás čekala několikahodinová cesta a průběžný dojezd navigace ukazovala na 4:04. Bylo jasné, že v takovou dobu se do depa stejně nedostaneme a nemá smysl někam spěchat, proto jedeme v pohodovém tempu a na spotřebu. Čistou náhodou jsme na jedné z benzinek narazili na druhé auto týmu – dodávku s Honzou, jeho přítelkyní Monikou a Kubou „Magorem“ Vojtěchem, který ale nejel závodit. Takže jsme vlastně kompletní a od té doby jedeme spolu. Nakonec se nám čas podařilo natáhnout o dvě a půl hodiny a do Hengela přijíždíme někdy kolem půl sedmé ráno. Depo bylo stále zavřené, ale už tu čekal Marek Červený a chvíli po nás přijel také Tomáš Borovka. Jo, tak jsem tady!

Skvělá parta!

I když to nejprve vypadalo, že budeme před depem čekat další hodinu a půl, nakonec nás pustili dovnitř dříve a my mohli začít vybalovat zázemí. Nakonec se podařilo vytvořit hezkou českou uličku, kdy vedle sebe stály stany Tomáše Borovky, Honzy Markalouse, Petra Najmana, Aleše Nechvátala a Kamila Holána a nedaleko byl s týmem i Marek Červený. Já se pustila do stavby stanu, ve kterém jsem si plánovala spát. V pátek kluky čekaly administrativní a technické přejímky a já se alespoň na chvíli pustila také do práce, kterou jsem nestihla ve čtvrtek. Zároveň se podařilo přes Ilju Caljouwa a jeho přítelkyni José vybavit akreditaci na místě, takže bylo jasné, že se během víkendu podívám ještě blíž k trati. Za to oběma ještě jednou velké díky.

Volnějšího dne jsme využili k procházce po trati a pozdravení se s dalšími lidmi v depu. Trať v Hengelu mě překvapila hlavně tím, jak je úzká. Asfalt je perfektní, ale spíše připomíná širší pruh pro jedno auto. Prostředí kolem trati bylo moc pěkné, vše upravené, nikde žádný nepořádek i přes to, že jde o zemědělskou oblast a všude se pásl dobytek. I když jsme ponocovali po cestě, nikdo z nás si nešel brzy lehnout a už v pátek se rozjela lehčí párty. Večer byla velká zima a představa, že v tom budu spát ve stanu, mě začínala děsit. Naštěstí se nade mnou slitoval Petr Najman, který mi nabídl spaní u něj v dodávce, protože si s taťkou přivezli karavan a měli ji prázdnou. K tomu mi do ní dal i topení, což je věc, která se v těchto dnech cení zlatem. V tu chvíli mě zachránil, protože ve stanu bych zmrzla. Díky Péťo! Po nějakých 30 hodinách na nohou jsem se zavrtala do spacáku a spala jako dudek až do rána. Pomohl mi také Honza, který mi věnoval špunty do uší a to se spalo! V tom spěchu jsem si vlastní zapomněla vzít, takže za to také díky!

Matthieu Lagrive

Zajímavé bylo počasí. V noci zmiňovaná zima, ale jinak víceméně bylo dobré, protože pršelo jen chvilku po příjezdu a poté během neděle. Chvílemi svítilo sluníčko, ale když ho překryly mraky, bylo to na zimní bundu a čepici a když vysvitlo, tak na tričko. To se takhle střídalo téměř každých deset minut, tak se člověk pořád rozepínal a zapínal, svlékal a oblékal. 

Sobotní ráno bylo ve znamení prvních tréninků a v Hengelu byl opravdu nabitý program. Jezdce tříd Superbike a Supersport šampionátu IRRC tu doplnila belgická Twin Trophy, závody Benecupu, dvoje sidecary a dvoje dvoutakty, takže bylo na co koukat. Pro mě byli samozřejmě nejdůležitější naši jezdci, kterým se dařilo, včetně Petra a Honzy, kteří tu jeli vůbec poprvé. Po dopoledních trénincích vypadali všichni spokojeni a bylo jasné, že se budou snažit odpoledne zrychlit. Petr Najman řešil unikající olej ze zadního tlumiče, což se podařilo vyřešit díky zkušenému mechanikovi Paulovi Kloppovi. Tahle návštěva pro mě byla velkým přínosem. Nejen, že jsem si opět potrénovala angličtinu, ale dozvěděla jsem se dost zajímavých věcí o nastavení podvozku.

Organizátoři měli všechno perfektně zmáknuté a nedocházelo k žádným prodlevám, takže se mohly rozjet druhé tréninky. Jediný velký zádrhel zažil opět Petr, kterému jeho Twin nechtěl jet, takže neodjel žádné kolo. V tu chvíli se jen čekalo, jak zrychlí soupeři a o kolik míst se z průběžné třetí pozice na roštu posune dozadu. Nakonec to bylo jen od dvě místa, i když od šestého ho dělila jen jedna tisícina vteřiny, jako na MotoGP. Honza naopak řešil mlžící se plexisklo na jiné přilbě, než se kterou obvykle závodí. Já se po trénincích snažila sepsat výsledkový článek. Hengelo je ale tak malé zapadlé místo, že tu kolísal signál a někdy se člověk k internetu přes mobil vůbec nepřipojil. Po asi hodině a půl se mi podařilo vše nahrát na web a šla se kouknout na jezdce IRRC, kteří měli oficiální skupinové focení. Samozřejmě, že ne všichni přišli včas, tak mám asi 50 fotek skupiny jezdců, kde pokaždé nejsou všichni, ale aspoň byla sranda. Večery na road racingu samozřejmě probíhají vždycky dost podobně a my tak někdy kolem půlnoci vyrazili do depového párty stanu. Pokud byste se chtěli v Holandsku opít, tak to nedělejte pivem. Točí se jen do kelímků o objemu 0,2 l, stojí 3 € a druhý den strávíte na záchodě. 😀

Pavel Tomeček, Tomáš Borovka, Aleš Nechvátal, Kamil Holán a Marek Červený

V neděli ráno se mi samozřejmě nechtělo vstávat, protože jsem toho moc nenaspala, ale první závod čekal kluky ve Twinech a to se muselo jít fandit! Bohužel jediné této třídě zrušili startovní proceduru, takže jsme mohli kluky sledovat jen z boxové uličky. Oba odjeli docela dobře a co víc, začalo to vypadat zajímavě. Petr Najman se přitahoval k vedoucí dvojici a Honza Markalous jel ve druhé skupině, kde měl proti sobě několik soupeřů. Zde se hodí uvést poznámku, že v Holandsku platí jiné technické předpisy a Twiny tu mají povolený vyšší objem motoru, než u nás. V podání našich to tak byl spíše boj s větrnými mlýny, jak typickými stavbami pro tuto zemi.

I když se to zdálo nemožné, koukáme na poslední zatáčky a Petr jede první! Má za sebou Laurenta Hoffmanna a Marcela Zuurbiera a všechny od sebe dělí jen setiny vteřiny. Honza dál jede ve druhé skupině, kde to vypadá podobně. Raní ospalost je pryč, protože to člověka neskutečně vtáhlo do dění. To, co nechce nikdo zažít, přišlo krátce poté. Honza neprojel. Závod pokračuje dál, takže věříme, že šlo o něco malého a můžeme být co nejvíce v klidu. Do toho tu pořád máme Petra, který jede o vítězství ve svém vůbec prvním závodě na této trati. Ještě v posledním kole si s Laurentem prohodili pozice a v poslední zatáčce Petr málem spadl. Nakonec to ale vyšlo a radost byla obrovská. Holandský komentátor přišel udělat rozhovor a slyšet českou hymnu u stupňů vítězů byl nepopsatelný zážitek. Honzovi se naštěstí při pádu nic nestalo, ale bohužel problémy s mlžící se přilbou přetrvávaly, kvůli tomu vyjel mimo trať a spadl. Do druhého závodu se ostatní lépe připravili a udrželi se ve vedení, takže na naše kluky „zbylo“ čtvrté a páté místo.

s Petrem Najmanem

Při vyhlašování stupňů vítězů, které byly na velkém pódiu v depu, už se rozjel první závod IRRC Supersport. Druhý závod této třídy jsem sledovala od samého začátku a bylo skvělé pozorovat Kamila Holána. Ten se skupinou dalších tří jezdců předváděl to nejlepší na celé trati, i když jeli o sedmé místo. Nejlepší byly Kamilovy nájezdy do poslední zatáčky, kdy chodil ostře na brzdy. Oba závody suverénně vyhrál bývalý mistr světa Matthieu Lagrive, který ukončil kariéru v Endurance a bude se věnovat už jen těmto závodům.

Ve třídě Superbiků to vypadalo podobně, když se na čele vždy odpoutal nováček Davey Todd. V prvním závodě za ním jel Marek Červený a třetí byl Erno Kostamo. Ve druhém se Mára jen přehodil se čtvrtým Didierem Gramsem, takže to vpředu vypadalo víceméně stejně. Rozhodně ale bylo pěkné vidět dalšího českého jezdce na pódiu, navíc když jel Mára se zraněným zápěstím. Zároveň jsem využila toho, že jsem u stupňů vítězů a došla si pro fotku s Daveym Toddem. Davey kam přijede, je nejlepším nováčkem a prohání i mnohem zkušenější jezdce. To dokázal v Hengelu, kde vyhrál oba závody, takže o něm ještě určitě hodně uslyšíme. Několik kontaktů se soupeři zažil Aleš Nechvátal, u kterého to bylo v prvním závodě také o nervy, protože i on najednou nejel a závod kvůli pádu nedokončil Naštěstí nešlo o nic vážného a my si mohli oddechnout. Náladu si spravil ve druhém závodě, kde dojel v Top10.

já a Davey Todd

Druhý závod Twinů se jel až po obou závodech IRRC, takže jsme z českých týmů zůstali v Hengelu poslední. Během balení celého zázemí už ostatní odjížděli a my vyrazili na cestu kolem půl sedmé. Až na jedno sjetí z dálnice cesta probíhala dobře. Na chvíli jsem se také ujala řízení, ale cesta to byla dlouhá a návrat domů až někdy před šestou hodinou ranní. Když se vrátím k úvodu článku, psala jsem, že jsem měla na pondělí domluvenou již další akci. Abych stihla odjet včas, musela jsem vstávat nejpozději v 7:00, takže z toho bylo takové hodinové polehávání a další „nonstop“ den, podobně jako ze čtvrtka na pátek. No dospávat budu ještě dneska, abych se zároveň naspala na Hořice, které budou už tento víkend a kam se chystám dojet už ve čtvrtek!

Na závěr musím všem moc poděkovat za skvělý víkend, který mi zvedl náladu. Zažila jsem infarktové chvíle, radost a oslavy a jsem moc ráda, že jsem mohla být součástí tak skvělé party. Zároveň také patří velké díky všem zahraničním jezdcům, kteří si na své motorky dali moje nálepky a já tak mám zastoupení i na mezinárodních závodech IRRC. Moc si toho vážím! 

Kompletní fotogalerie

Autor příspěvku: Eva

Už pár let se pohybuji v motocyklovém prostředí jako redaktorka, která přináší aktuální informace ze závodního dění různých šampionátů, ale zajímám se také o novinky motorek a vše, co je spojeno s jednou stopou.