Jakmile přišla zpráva, že se pojedou Superbiky v Mostě, bylo jasné, že se tam musím dojet podívat. Opravdu jsem se na tyto závody těšila. V Mostě jsem ještě nebyla na žádné velké akci a navíc mám Superbiky ráda, takže to byla výborná kombinace. Jakmile se rozjel předprodej lístků, dlouho jsme neváhali a pořídili je. Od začátku jsem to brala tak, že do Mostu pojedu jako fanynka, podpořit organizátory, závod i jezdce z tribun, tak jako před lety. Kvůli všelijakým opatřením kvůli covidu se mi ani nechtělo se nějak cpát do depa, počkám si, až to bude zase normální. Nakonec jsem stejně viděla, že se tam nacpalo lidí, jen aby se tam asi ukázali 😀 … ale tak jejich věc. Jinak jsem jela tradičně s mámou a s přítelem Petrem.
Čtvrtek
Do Mostu jsme přijeli už ve čtvrtek, abychom si v klidu postavili stan a zaparkovali dodávku na dobrém místě. Zvolili jsme tábořiště Matydla, které je vlastně pod okruhem. Rezervovat místo nešlo, že se vše bude řešit na místě. Nakonec se ukázalo, že to opravdu nebylo potřeba, protože tu místa bylo dost. Při příjezdu jsme vyplnili covid formulář, informace o nás a potěšila nás jednotná cena za parkování. Ta se počítala na den. Bylo jim jedno, že máme dodávku a stan, mohli jsme si postavit co chtěli, cena byla stejná a k tomu samozřejmě byl ještě rekreační poplatek. Trochu víc na tom byli biti motorkáři, kteří museli platit vlastně za každou motorku úplně stejně, jako my například za dodávku.
Na Matyldu se také sjela spousta fanoušků z Německa a ti ukázali, jak jsou zvyklí pojmout závody. Prakticky od rána do rána tu vyloženě řvala jejich národní hudba, ať už typická „folková diskotéka“ nebo něco ve stylu Rammstein, ozývalo se to ze všech stran. Bohužel bylo jasné, že se moc nevyspíme a tak se stalo.
Pátek
V pátek ráno jsme po rychlé snídani vyrazili směrem k okruhu. Jak to v Mostě neznáme, tak nás potěšilo, že jsme objevili zkratku v podobě schodů v lese. Ty pošetřily výraznou část trasy a i když ufuněný, najednou jsme tu. Jsme před branami tribuny a můžeme si jít hledat místo. Nakonec se ukázalo, že jsme nemuseli spěchat, protože po včerejším dešti byla ještě mlha. Kvůli tomu nemohl vzlétnout lékařský vrtulník a tréninky byly odloženy. Jako první nakonec na trať vyjeli jezdci nejsilnější třídy Superbike a od začátku bylo vidět, že to tenhle víkend bude pořádná řežba. Časy na kolo šly hodně rychle dolu a bylo jasné, že se tu zajede nový traťový rekord.
Potěšila nás také pěkná účast českých jezdců a týmů, ať těch, co ve WorldSBK startují pravidelně, tak těch, co jeli na divokou kartu. Hned bylo koho sledovat a komu fandit. Trochu mě mrzelo, že v pátek nebyl na okruhu komentátor, takže jsme vůbec nevěděli, jak kdo jede a jak to vypadá s výsledky. Ještě, že je tu oficiální appka šampionátu, kde je vždy spousta informací a live timing. Počasí v pátek bylo opravdu jako na houpačce, chvíli sluníčko, chvíli přeháňka, takže jsme pořád vytahovali a uklízeli pláštěnky. Na konci dne, když už jsme šli zpátky do kempu, to opět vypadalo na přeháňku, ale nakonec to byl pořádný slejvák. Poté, co jsme právě už tolikrát tahali pláštěnky víceméně zbytečně, čekali jsme, že to bude podobné, ale nebylo, takže jsme přišli durch vymáchaní a některé věci se neusušily ani do neděle.
Sobota
Na sobotu přijeli kamarádi z „hořického gangu“ a závodník Petr Najman, takže nám zpestřili pobyt. Nebyli jediní, kteří přijeli až na víkend, a na okruhu bylo vidět, že se tribuna zaplňuje víc a víc. My jsme začali sledovat trať od poslední zatáčky a poté jsme se postupně posouvali k nejzajímavějšímu bodu na trati a to první dvě zatáčky. Tam jsme zůstali na závody a opravdu to byla parádní volba. Po startu měl člověk obavy, zda se tam všichni naskládají a někdy to teda nevyšlo…
Úplný mráz po zádech jsme měli při závodě třístovek, kde Oliver König bojoval o vítězství. Člověk hltal každý metr trati a sledoval, zda Oliver udrží soupeře za sebou. Nakonec se mu podařilo zajet výborně a mohli jsme oslavit pódium. Olí projel sice druhý, ale po penalizaci ho posunuli na třetí místo. Hlavně, že je to bedna a být v tu chvíli na tribuně byl obrovský zážitek, jak mu všichni fandili.
Nakonec se ukázalo, že se tohle esíčko po startu stalo osudným nejvíc pro jezdce z nejsilnější třídy. Před námi tu spadl úřadující šampion Jonathan Rea, jeho týmový kolega Alex Lowes, Tito Rabat, Chaz Davies a bohužel i náš Karel Hanika, který měl v trénincích dobré tempo a časy na to, aby stačil bojovat v Top10. Zklamání z toho, že se mu závod nepovedl bylo vidět i na tu dálku a Káji mi bylo moc líto. Nakonec v závodě popadalo tolik jezdců, že všichni, co dojeli, tak bodovali.
Závod šestistovek byl také moc hezky rozjetý, ale bohužel byl poté přerušen z bezpečnostních důvodů a už se nepokračovalo, protože měli jezdci odjetý dostatečný počet kol.
Velice pěkné byly i závody doprovodného programu a to šampionátu Yamaha R3 Cup, kde zazářil slovenský závodník Maxim Repák. Ten nedal svým soupeřům vůbec žádnou šanci a dojel si suverénně pro dvě vítězství. Slováci se tak mohou do budoucna těšit, protože Maxim má talent na to se ve světě ukázat.
Na úplný závěr sobotního programu jsme si počkali na Paddock show. Na pódium nahoře nad tribunou přicházeli jezdci z jednotlivých tříd a probíhaly tu rozhovory. Paddock show se mi líbila už dříve, protože fanoušci mají jezdce na dosah a jak uvedl Michael Hill, hlavní moderátor, bylo to více než 500 dní od poslední Paddock show loni v Austrálii, takže i on byl rád za návrat. Spolu s Michaelem tu byl také Joska Kubíček, který tu ostatní doplňoval českým komentářem. Poté už opět začalo pršet, takže nás čekala další propršená noc. Mimochodem do kempu stále přijížděla další a další auta a pořád bylo místo… Mezi nově přijetými byl například i Riči s Honzou Nehasilem, známé tváře z road racingu.
Neděle
Ani jsme se nenadáli a byla tu neděle, poslední den. To už jsme zvolili jen jedno místo, abychom měli jistý výhled. Včera se totiž ukázalo že dost fanoušků si myslí, že je tribuna jen jejich a vadí jim, ať si člověk sedne kam sedne… Takový blbý keci jsem ještě nikde na závodech nezažila, ale vždycky je něco poprvé a nepřijde mi, že bychom někomu lezli až tak do výhledu… Na neděli jsem sebou vzala i naši vlajku právě na podporu českých závodníků.
Z původní předpovědi, kdy mělo i v neděli pršet, se naštěstí vše změnilo a v neděli bylo nejhezčí počasí za celý víkend. A závody, ty se také moc povedly. Opět šlo o napínavé souboje, nikdo si nic nedaroval, vtáhlo to do děje a najednou už byla poslední kola.
Oliver König opět bojoval o bednu, která tentokrát nevyšla, když dojel šestý, ale během závodu se dostal do vedení závodu. Další český jezdec, Petr Svoboda, se také ukázal v dobrém světle, když dojel dvanáctý. Filip Feigl uzavřel Top20, dokonce dojel do cíle před mistryní světa Anou Carrasco a Matyáš Červenka bohužel závod nedokončil.
Kája Hanika si vybral smůlu až do konce, kdy po nedokončeném sobotním závodě musel v Superpole závodě odstoupit kvůli technickému problému a v hlavním závodě se dostal do kolize v úvodním esíčku, takže hodně ztratil a dojel osmnáctý. Věřím, že se mu tahle smůla otočí v dobré výsledky někdy příště. Ostatní jezdci se opět postarali o pěknou podívanou a stejně jako v sobotu, tak i v neděli bylo největší napětí o první místo, zda vyhraje Scott Redding nebo Toprak Razgatlioglu a zda do toho zasáhne také úřadující mistr světa Jonathan Rea. Scott se nakonec radoval v neděli a své vítězství navíc okořenil žádostí o ruku své přítelkyně přímo na stupních vítězů.
V šestkách mi udělal radost Dominique Aegerter, se kterým jsem před pár lety dělala rozhovor ještě v Moto2 a tak jsem mu přála, aby u nás vyhrál. To se mu podařilo, navíc vyhrál s náskokem přes vteřinu. Pěkný výsledek si připsal i Ondřej Vostatek, který dojel čtrnáctý a má tak dva mistrovské body. Jiří Mrkývka bohužel šachovnici neviděl.
Závěr
Na závěr musím pochválit všechny organizátory, okruh i AČR za to, že se Superbiky do Mostu dostaly a že se premiéra podařila. Z pohledu fanouška tu bylo dost jídla, pití, někdy byly sice fronty, ale to tak prostě bývá. Přidala bych jich pár stánků navíc ještě k poslední zatáčce, protože většina stánků byla koncentrována v zadní části tribuny. Záchody tu byly i zděné a čisté, což na tribunách nebývá (na ToiToiky jsem radši teda nešla :-D), u vstupu také vše probíhalo docela rychle i s kontrolou covidu, motorky parkovaly rovnou nahoře na tribuně. Možná, že to, co teď napíšu, je někomu jedno, ale mě potěšilo, že tu byla i posekaná tráva, ukazatele co kde je atd. Člověk tu cítil, že se opravdu snažili připravit vše co nejlépe. Doprovodný program byl také pěkný, akorát příště by se hodilo přidat více velkoplošných obrazovek. Co mě trochu mrzelo, že se nedal koupit klasický tištěný program závodů, kde by byli představeni jezdci atd. Ze všech závodů, kterých se účastním, si je sbírám a bohužel tohle mi z Mostu bude chybět.
Jedinou výtku, která se dá ale snadno napravit větším školením, bych měla k některým traťovým komisařům. Někteří jakoby byli překvapení, co mají s motorkou dělat a hodit ji na zem byl asi vrchol. Někteří nechali jezdce dlouho v kačírku samotné a než k nim vyběhli na pomoc, přišla mi ta doba dlouhá a často si musel jezdec poradit sám. Ale abych neupozorňovala jen na to, co jim nešlo, musím ocenit, jak srdnatě běželi s košťaty vymetat kačírek, který se na trať dostal po kolizi v druhém závodě Superbiků. Bohužel kačírku na můj vkus na trati zůstalo pořád dost, ale naštěstí na něm nikdo nespadl a jelo se až do konce.
Jendou z palčivých otázek je také obslužka na vnější části trati. Když jezdec spadl tak, že se dostal do kačírku na vnějšku, musel čekat, než se vše odjezdí, aby se dostal do depa. Nechci ani domýšlet, jak by to vypadalo, když by se někdo víc zranil – čekalo by se opět do konce tréninku nebo by se to přerušilo? Jeden závodník dokonce odešel po svých do tunelu pro pěší, protože ho po pádu bolela ruka a je pochopitelné, že nechtěl čekat další možná půl hodinu, než by se dostal k lékařům do medical centre.
Celkově ale musím říct, že jsme si závody v Mostě moc užili a už se těšíme na další ročník! Asi se nám tu začíná rodit nová tradice.
Fotogalerie
