Zdroj: Jaroslav Brzobohatý, foto: archiv autora, Karel Šoukal, Josef Fait
Saša Vysloužil byl jedním z nejvytrvalejších a nejoriginálnějších postav motocyklové historie u nás. Začal klasickou cestou těch dob – na Pionýrovi. Když už mu to bylo málo, zkusil závodit v terénu. Tehdy soutěže – dnes Enduro. Protože neměl financí nazbyt, potřebné podmínky našel v tehdejším Svazarmu. Tam mnozí jezdci našli potřebnou techniku a podporu. Tam taky Saša poznal i svého celoživotního přítele Milana Horáka.
Enduro Sašu bavilo, a i mu to šlo, ale pořád víc ho to táhlo k silničním závodům. Tam byly peníze ještě důležitější a potřebnější než v těch soutěžích. Ale mladého Sašu hned tak něco nezastavilo. Na upravené crossové Zetce se pustil vstříc novým dobrodružstvím. Za zmínku snad ještě stojí jeho hodně punková výbava. Bunda typu křivák, jakési rajtky, popelářské rukavice a obyčejné helma.
Ani tehdy to neměl na přejímkách snadné, ale dnes…. Nepředstavitelné. Těm, co se mladému Sašovi pošklebovali, brzo sklaplo. I tou hodně zvláštní strojovou a výstrojní technikou jezdil vpředu. A z moravských gulášových závodů vozil věnce. Jeho umění a nasazení si všimli lidé z AMK Pisárky a nabídli mu YAMAHU 250 po Aloisi Stloukalovi. S tou se Saša trápil a nakonec ji s poděkováním vrátil.
Jeho přátelství s už zmíněným Milanem Horákem mu umožnilo čas od času se svézt na Milanových špičkových motocyklech. Zpravidla na Yamahách, ale jednou v Brně… Milan byl po pádu mimo hru a tak se se Sašou domluvil, že mu půjčí svou SUZUKI 500. Dle Sašových slov neuvěřitelný zážitek. Motocykl dovezl v pořádku do cíle a hodně si to užil. Dvoutaktní půllitr ovládat je vysoká jezdecká škola. To rozhodně není pro každého. A Saša to zvládl a Milanovu důvěru nezklamal.
Saša Vysloužil měl kolem sebe vždycky plno lidí a kamarádů. Zažil jsem to na různých adresách, ale vždycky tam bylo plno lidí. Byl takovou centrálou, kde se dalo leckoho potkat a leccos vyřešit.
Bratislavská 1, Jundrov, Bezovka, Francouzká, Bratislavská 2, Malá Lhota a nakonec Lány.
Po roce 1989 když už byly nějaké peníze, obul se do závodění naplno. Nějaké Yamahy a pak si koupil třeba šestkovou HONDU, kterou po čase v Hranicích efektně rozložil na puzzle.
Při svých výpadech do Itálie zaznamenal tam fungující třídu 125 SP. Sehnal a přeložil řády a pravidla plus dovezl i nějaké motocykly. Základem byly CAGIVY MITO, ale i nějaké Aprilie a Gilery. Pamatuju si a první závod této třídy v Brně. Bylo tam cca 7 strojů. Ale brzo se počty strojů a jezdců začaly zvyšovat. Jednu dobu to byla vůbec nejpočetněji obsazená třída u nás vůbec. A jezdí se dodnes.
Asi vrcholem závodění malých Spéček bylo, když se v roce 1996 konal tento závod jako doplňkový při Mistrovství světa Superbiků v Brně. Této třídě začaly i kariéry dvou synů slavných otců – Tomáše Hlavatky a Jiřího Mrkývky jr. Tomáš stejně jako jeho otec vyhrál na kultovní trati v Hořicích.
Spéčka potkaly Sašu Vysloužila v období jundrovském. Určitě ne poprvé ani naposledy k závodům přitáhl i mnoho mladých adeptů, kterým byl mentorem, rádcem a oporou. Uměl pomáhat radou i materiálně. Každý, kdo se někdy okolo závodů motal ví, jak je důležitý mít se na koho obrátit o pomoc. Saša nikdy nikoho neodmítl. Jeho brutální upřímnost uměla věci zjednodušovat. Buď to jde anebo ne. A když to jde, tak takto… Každý ať si to přebral po svým. Nikoho závodit nenutil.
Spéčkový šampionát Saša jednou vyhrál a dlouho ho jezdil na špici. Ale co tak zkusit čtyřtakty. Třída SUPERMONO se zdála být tou správnou volbou. I tam jezdil vpředu s takovými jmény jako Franta Mrázek nebo Dušan Hrdlička. Taky Sašův učedník a kamarád Filip Strnad. Ten bohužel při testování svého Mona na KřenRingu přišel o život. I takový umí být závodní svět.
Saša Vysloužil jel několikrát i špičkové Mono od Milana Horáka. Plus mnoho závody mopedů a skútrů, které zhusta i organizoval.
Když se mu zdálo, že dost bylo čtyřtaktů, objevil třídu 250 SP. Třída voňavých dvoutaktů, relativně cenově dostupná. A zase – během krátké doby byly plné rošty a krásné závody. Ostrou racingovou 250 ccm udržovat při životě je ekonomická sebevražda. Ale SP technika byla jiná, přívětivější varianta. A i přesto se počty jezdců této třídy začaly zmenšovat. Dnes, když se jich sejde 5, je to zázrak. Třeba kdysi v Kopčanech pamatuji, jich bylo přes 40. Škoda!
Další třídou, kterou k nám Saša Vysloužil přinesl, je třída 400 SP, tzv kapesní Superbiky. Taky jich není moc, ale ve spojení s podobně početnou třídou SUPERMONO to vydá na slušně zaplněný startovní rošt.
A stejně jako u těch předešlých tříd. Saša tady vždycky byl pro každého. Radou, šroubkem nebo kávou Jihlavanka. I jinými nápoji. Nikdy nikoho neodbyl.
Saša Vysloužil byl jeden těch mála vzácných a výjimečných lidí, kteří si žijí po svým. Podle svých vlastních pravidel. Saša se prosadil ve sportu, který nejen, že je obrovsky finančně náročným, ale i nebezpečným. Prosadil se svým talentem, uměním, pracovitostí a urputností. Ale co hlavní – uměl a byl ochoten se o vše co znal a uměl, s ostatními podělit. Upřímně a nesobecky. Tak jak to uměl jen on. V tom je jeho odkaz a poselství.
A proto bylo na posledním rozloučení s ním tolik lidí. Tolik vzpomínek, tolik slz a tolik úcty a respektu.
Jeho odchodem skončila celá jedna motocyklová epocha. Depo už nikdy nebude jako dřív.
Čest Tvé památce, Sašo. Byla pro nás velká čest a radost být s Tebou.
Odpočívej v pokoji, kamaráde!
Fotogalerie
